Jak to viděla Kamila:

Vstup do Evropské unie a jeho oslavy jsme se rozhodli bojkotovat a raději jsme vyrazili poznávat život našich evropských spoluobčanů do sousedního Rakouska. Tradičně s loděmi a tradičně na Salzu. Přišli jsme tak sice o velkolepý pražský ohňostroj, ale zas tak moc nám to nevadilo, v Martinově autíčku nám taky bylo dobře.

První noc jsme (vlastně taky tradičně) přespali vedle silnice kousek pod kempem ve Wildalpenu, kam jsme se jeli až ráno nasnídat a připravit si stany na večer. Brzký příjezd do kempu se nám ale vymstil, nakonec jsme byli donuceni zaplatit za celé dva dny a naše argumentace, že tam budeme jen jeden, nám nebyla nic platná. Poučení pro příště. Narozdíl od posledního výletu nás tentokrát Salza překvapila množstvím vody. Jak se vyjádřil Martin - místy to bylo až trapně nudné. Tři novopečení kajakáři, kteří s námi jeli, ale jeho skepsi určitě nesdíleli a minimálně Pepova nejromantičtější soutěska v dolním úseku řeky jim dala slušně zabrat. Ale zvládli to, i když mokří a Anča s pochroumaným ramenem. Večer jsme si dali grilované masíčko (další tradice), poseděli u ohně (novinka) a do spacáků zalezli vcelku brzo. Nejsme už nejmladší.

V neděli se program v podstatě opakoval, jen sestavy kajakářů se průběžně měnili. Také jsme jeli kratší úsek (jenom z Wildalpenu), což bylo vzhledem k odpolednímu dešti vcelku příjemné. Do Prahy jsme dorazili unavení na těle, odpočatí na duchu a s hlavami plnými plánů na další vodácké akce. Například na trénování eskymáků na některém z českých lomů…

Jak to viděl Pepa:

V pátek 30.4. okolo osmý večer jsme v 8 lidech pohodlně naskládáni do Martinova expedičního vozidla velikosti menšího autobusu nechali konečně Prahu daleko za sebou a uháněli do Rakouska trošku se sklouznout na místních parádních řekách. Martin auto nešetřil a tak jsme (díky průměrné rychlosti mnou ze zadního sedadla odhadnuté na ne o mnoho menší než 120 km/h:-)) byli už něco málo po 10 večer na hranicích. Tam do sebe někteří z nás vrazili poslední neunijní pivo a párek a pokračovali jsme dál na salzu. V cca 1 ráno jsme byli na místě, všichni byli nejaký rozespalí nebo co tak už se nic nedělo a jej sme zalezli do spacáků a zachrápli.

Ráno jsme přejeli do Wildalpenu kde byl sraz s druhou částí výpravy (Zdeněk, Anča a Honza), převezli jsme auta a vyrazili na řeku kousek nad Wildalpenem. Ze začátku to byla pohodička, vody bylo dost a příjemně tekla takže se všichni se kochali a užívali si. Asi ve třetine se objevili první krysy "méně zkušených kajakářů" - no co, maličko se proplavat v 6ti stupňové vodě taky nemusí bejt špatný:-). Jsou mladí, jsou neklidní a tak si to užívali, někteří až desetkrát:-). První den jsme skončili společně u kempu nad soutěskou v Palfau, na střechu Martinova expedičního vozidla uvázali všech 5 kajaků, pálavy včetně nás jedenácti se pohodlně vešly dovnitř a po Martinově poznámce "kdyby něco tak dělejte že vás tam není tolik" se přesunuli zpět do kempu ve Wildapelnu. Ogrilovali jsme kus flákoty (Kamil se zase ohrnoval nos a dožadoval se sojové placky a karotky:-)) ale nakonec byl určitě rád že měl masíčko:-). Dali jsme nejaký to pivko a šli se trochu prospat. Druhej den jsme se rozhodli jet to samé (rozuměj Salzu) protože se nám první den líbila a přesun na nějakou jinou řeku by zabral moc času. Jeli jsme podobně akorát Martin a Kamila střídali pálavu a kajak. Zdeněk s Honzou byli po zkušenostech ze včereška (hlavně včerejšího krysení:-)) velmi ochotní k půjčování kajaků - skoro bych řek že se v tom přeháněli. Div že se nezačli překřikovat ve stylu "pujč si můj", "ne teď si vem můj":-)

No i v neděli jsme dojeli v pohodě a bez komplikací (když teda nepočítám těch pár krys, následné plavání v peřejích se snahou dokopat kajak plný vody ke břehu a vyškrábat se na něj), Martinova úspěšnost eskymování už je taky hodně slušná (dokonce i v peřejích) a kluci si kamínky zalezlé za nehty při škrábání se zmiňované skalnaté břehy už taky vydloubali:-). Dokonce i počasí vyšlo parádně takže myslím že to byla hodně podařená akcička a vy ostatní můžete akorát tiše litovat že jste nechtěli jet.

Jak to viděl Zděnek

Náš kolega z práce Pepa nás pozval na víkendovou vodáckou akci K-Klubu. Jednalo se o sjezd rakouské romantické říčky Salzy. Kde jinde by jsme se prý chtěli naučit jezdit na kajaku, než právě v Rakousku. Trochu jsme řešili čím pojedeme, ale jelikož se k nám přidala i Anča, tak padla volba na mého Transita. No, snad tam dojede.

V pátek jsem vyzvedl kajaky z půjčovny, koupil si pádlo a vzal doma tu velkou hromadu věcí, které jsem tam přes týden připravil a které měli zajistit, že se nenamočí, neumřu hlady, nezmrznu, neutopím, … . Z Prahy jsme vyrazili celkem brzy, cca. v 18 hodin, což se ale ukázalo jako nevýhoda, jelikož jsme strávili dlouhou dobu v koloně na ucpané D1. Cestou jsme se stavili v kulturáku ve Velešíně, koukli na hokej, slupli smažák a hurá do Rakouska. Trochu jsme měli strach z naštvaných rakouských celníků, jelikož jsme nad nimi právě vyhráli. Nic se nekonalo, jen čeští celníci se ptali, jestli jsme jim přivezli noviny? Nechápu ?! je pravda, že máme modré auto jako mají pošťáci, ale v jedenáct ?! Na parkoviště u Salzy jsme dorazili kolem druhé a hned ulehli. Ráno nás probudil drobný deštík, který způsobil rychlý přesun všech venku spících čechů do aut. Bylo jich tam asi 15, jelikož za námi v noci přistály ještě dvě auta a autobus. Docela jsem se pobavil, pozorujíce vše v teple spacáku uvnitř auta. Po té co jsme vyhrabali Honzu z hromady věcí v autě, do které se schoval před deštěm, jsme se vydali asi 30 km proti proudu Salzy do Wildalpenu, kde jsme sešli s druhou částí výpravy. Cestou jsme pozorovali řeku a začali se v duchu modlit. Ostatní jsme našli vcelku rychle a po malém, mírně zmanipulovaném hlasování jsme si dobrovolně odhlasovali o 30 minut více děsu v očích. Nechali jsme se totiž přemluvit k delší trase. Prý alespoň nejdřív získáme stabilitu. „Nejdřív.“ „Dřív.“ „A co bude potom?????“

Vyjeli jsme tedy ještě cca 10 km nad Wildalpen a vyráželi z pěkného místa, kde rozbouřená řeka čirou náhodou nechala stát malý most. Po usednutí do kajaku a zjištění, že voda není zamrzlá jen proto, že právě rozmrzla, jsme nabrali rychlost střely a řítily se víceméně neřízeně korytem. Po první vlnce, která mě totálně zlila, jsem pochopil, že bude úplně jedno, jestli se cvaknu nebo ne. Druhým problémem, se kterým jsem ale nepočítal, byly malé naprosto vlezlé mouchy. Nevím jak to dělaly, ale pořád jely se mnou a chtěly se před cákající vodou schovat v mojí puse. Poté co se kolem nás mihnul kemp ve Wildalpenu, se předemnou vynořilo něco hrozného. Bylo to něco tak šíleného, co bych normálně nejel ani na matyldě. No ale zastavit kajak v řece, která teče 10 km v hodině neumím, takže jdeme na to ……. Hurááá, já se necvaknul.

Takhle nějak jsme dojeli až dolu. Byl jsem totálně bez sil a připadal jsem si jako by mě někdo právě vytáhnul z automatické pračky. Ale bylo to super! Cvaknul jsem se sice jenom 3x, ale zato 2x v jednom místě. Debilní vracák. Večer nás naši hodní přátelé pozvali na grilovanou flákotu, od které jsem si naivně sliboval návrat ztracených sil. Byla moc dobrá, ale síla se nedostavila. Tak jsem se rozloučil a šel zkusit posílit organizmus spánkem. Taky to moc nepomohlo. Ráno jsem se cítil jako bych včera skládal vagon uhlí. Domluvili jsme se, že nahoru dneska nepojedem (docela mě to potěšilo). Takže jsme vyrazili přímo z kempu. Rovnou do té obrovské, rozbouřené, napěněné věci. Namáčím si co se dá, abych se pak tolik neleknul a … Hurááá, já se zase necvaknul. Já jsem dobrej …. cvaknul jsem se o 100 metrů níž. Debilní vracák. Pak už to bylo zase jako v sobotu. Jedinou světlou výjimkou bylo moje vystřídání Kamilou, která jako jedna z mála dívek nasouká své pozadí do mého vypolstrovaného kajaku. Při té příležitosti jsem zjistil jsem, že jízda na Pálavě je taky docela veselá. Už jste někdy řídili vanu plnou vody? Kamila mě potěšila ještě jednou věcí. Taky se cvakla. My tři kajakářský krysy (Honza, Anina a já) jsme skončili těsně před soutěskou, což pro nás bylo tak akorát a ostatní si to alespoň jednou pořádně užili. Na soutěsku už bych asi opravdu mněl sílu.

Svezli jsme auta, naložili veškerou mokrotu a hurá do Prahy. Naše tříčlenná posádka se cestou jsme se ještě dvakrát zastavila. Poprvé ještě v Rakousku, když jsme šli Honzovi vybrat nové vozidlo. Moc se mu totiž líbil Martinův expediční autobus. Podruhé už v Čechách, to když jedna vlastenecká srnka neunesla vstup do EU a spáchala sebevraždu skokem pod naše auto. Naštěstí to až na tu srnku a rozlámaný nárazník dopadlo dobře. Oproti dojmu, který můžete mít z mého příspěvku se mi akce hodně moc líbila. Příroda v Rakousku je opravdu super, počasí bylo taky super a v řece bylo tolik čisté vody, že když se člověk cvaknul, tak se nemusel bát, že se potluče. Vzhledem k tomu, že jsme byli neustále pod dozorem Pepy a Kamila a z vody nás lovili snad úplně všichni, tak jsme zase tak veliký strach neměli a všem moc děkujeme. Co mě ale na akci nejvíc dostalo, bylo nasazení s jakým se k jízdě na kajaku postavil Martin a vytrvalost s jakou se Honza vracel do svého kajaku, který ho neustále nepěkně vyklápěl a vyklápěl a vyklápěl… Tak zase někdy. Zděnek

Účastníci:
Účastníci domácí: Pepa, Kamil, Kamila, Martin, Bára, Filip, Markéta a Jirka
Účastníci hosté: Anča, Zdeněk a Honza

Další fotky jsou tady